Novinky z oblasti firemního vzdělávání pod jednou střechou

 Fond dalšího vzdělávání, 01.04.2016, 10:01

Napadlo vás někdy, jaký je rozdíl mezi rámcem a soustavou kvalifikací, případně co vlastně oba koncepty znamenají? Následujícím textem se vám pokusíme na tyto otázky odpovědět.

S přejímanými myšlenkami a zkušenostmi ze zahraničí často vzniká riziko, že podstatné zůstane „ztraceno v překladu“. Nesprávné pochopení či zkreslení původního konceptu může vzniknout neznalostí situace a souvislostí v zemi původu konceptu nebo také „jen“ obtížnou přeložitelností klíčových pojmů a termínů.

Pojem národní rámec kvalifikací (national qualifications framework) se do českého prostředí dostává především v souvislosti se vznikem a zaváděním Evropského rámce kvalifikací (European Qualifications Framework), tedy od roku 2008.

Národní rámec kvalifikací je definován jako nástroj pro klasifikaci kvalifikací do úrovní podle dosažených znalostí, dovedností a kompetencí. Jeho cílem je integrovat a koordinovat různé národní podsystémy kvalifikací (např. kvalifikace z formálního sekundárního a terciárního vzdělávání nebo profesní kvalifikace apod.). Má zlepšit transparentnost (ve smyslu srozumitelnosti a jednoznačnosti), kvalitu a dostupnost kvalifikací. Národní rámec by měl také usnadnit uznávání (potvrzování) dovedností získaných mimo formální vzdělávací cesty a tím podporovat celoživotní učení občanů a zlepšovat tak jejich uplatnění na trhu práce.

Koncept rámce kvalifikací vznikl v anglosaských zemích z potřeby uživatelů porozumět jejich vlastnímu komplikovanému systému udělovaných kvalifikací. Za hlavní kritérium pro třídění kvalifikací byla vybrána úroveň dosažených výsledků učení, zatímco tradiční přístup spíše zohledňuje počet let strávených formálním vzděláváním (ve škole). Samozřejmě to, kolik času jedinec věnuje učení se nějakému předmětu nebo činnosti, je důležité, nicméně čas potřebný pro osvojení znalostí a dovedností se jednak u každého jedince liší a jednak učení neprobíhá jen ve škole. Dochází k němu i v praxi, při sebevzdělávání, při dobrovolnické práci atd. Proto byly výsledky učení a jejich úroveň – tedy to, co se od jedince čeká, že zná, umí a je schopen vykonávat – zvoleny jako spravedlivější a otevřenější měřítko pro klasifikaci kvalifikací.

Pokud všechny evropské země provedou poctivou inventuru svých kvalifikací, podrobí je potřebné reflexi a dohodnou se na své (národní) jednotné sadě úrovní definovaných tzv. deskriptory a na kritériích pro vkládání a zařazování kvalifikací do jednotného (tzv. národního) rámce kvalifikací, může potom splnit svou zamýšlenou roli i Evropský rámec kvalifikací. Ten má fungovat jako překladač a převodník mezi národními rámci kvalifikací. To znamená, že pokud všechny evropské země přiřadí své úrovně k EQF důvěryhodně a transparentně, snadno se dá zjistit, která úroveň národní odpovídá které úrovni evropské a prostřednictvím toho i úrovni jiného národního rámce kvalifikací. Přitom je třeba dodat, že EQF má osm úrovní, ale v národních rámcích kvalifikací se počet může značně lišit, např. Francie má pět úrovní a Skotsko dvanáct.

Důležité je, že se jedná o jedinou (národní) sadu úrovní, do níž jsou kvalifikace různých typů zařazeny, tedy nejde o několik různých paralelních podsystémů, kterými mohou být např. systémy formálního vzdělávání, neformálního vzdělávání, vysokoškolského vzdělávání, profesních kvalifikací apod., které mezi sebou často v zásadě nekomunikují.

Jak z výše uvedeného vyplývá, podstatou je dohoda mezi různými oblastmi vzdělávání, která předpokládá dobrou komunikaci a vzájemný respekt. Někteří odborníci se dokonce domnívají (např. Ron Tuck ze Spojeného království), že pokud vývoj rámce neprobíhá „zespoda“, tj. nevyrůstá z potřeby a iniciativy terénu, ale je především zaváděn shora, nemá takový konstrukt velkou naději na úspěch.

Úspěšný, tedy všeobecně přijímaný a využívaný rámec kvalifikací také nesmí být příliš složitý a nesmí si klást ambice, které není schopen naplnit. Z toho vyplývá, že zejména v zemích, které mají omezené finanční zdroje, by rámec měl být jednoduchý a své místo by si měl vytvářet postupně za aktivní účasti všech svých aktérů. Na tvorbě by se tedy neměli podílet jen tvůrci vzdělávací a zaměstnanecké politiky, ale i vzdělávací instituce, učitelé, studenti, zaměstnavatelé, neziskové organizace, zřizovatelé, odbory atd.

Tvorba rámce tak může být velkou příležitostí pro hledání společného jazyka mezi zástupci z různých oblastí vzdělávání a mezi aktéry, kterých se vzdělávání a uplatnění na trhu práce týká. Ti se musí jednak domluvit, jaké znalosti, dovednosti a kompetence jsou v obecné rovině důležité, a jednak je strukturovat do tzv. deskriptorů, tedy popisu úrovní. Dále se musí shodnout a vytvořit kritéria pro zařazování kvalifikací do rámce. Společné vytváření rámce také dává příležitost diskutovat dlouho neřešené otázky, problémy nebo „nelogičnosti“ ve vzdělávacím systému.

Na druhou stranu se z tvorby rámce může stát také jen formalistické cvičení, které mnohého nedosáhne.

Národní soustavou kvalifikací (NSK) se v českých podmínkách a podle definice zákona č. 179/2006 Sb., o uznávání výsledků dalšího vzdělávání, rozumí rejstřík kvalifikací, kde jsou na jednom místě uloženy popisy kvalifikací (www.narodnikvalifikace.cz). Jedná se o profesní kvalifikace, které jsou do rejstříku vkládány podle daných pravidel. Tyto kvalifikace se dají získat úspěšným složením zkoušky bez ohledu na to, jak k ověřovaným znalostem, dovednostem a kompetencím jedinec – zájemce o kvalifikaci – přišel. Mohl je získat v kurzu, praxí, samostudiem apod.

NSK, podobně jako EQF, třídí kvalifikace do osmi úrovní, ale neobsahuje všechny v ČR existující kvalifikace, pokud při chápání pojmu kvalifikace vycházíme z původního anglického významu slova.

Kvalifikace (qualification) znamená potvrzení (diplom, certifikát), že jedinec úspěšným složením zkoušky prokázal, že má standardem vyžadované znalosti, dovednosti a kompetence (výsledky učení). Ve stejném duchu definuje pojem kvalifikace i doporučení o zavedení EQF.

V zákonu 179/2006 Sb. se kvalifikací rozumí odborná způsobilost fyzické osoby vykonávat řádně určitou(é) pracovní činnost(i).

Na první pohled se může zdát rozdíl v pojetí nevýznamný, ovšem pro vzájemné mezinárodní porozumění je zcela zásadní, zda se jedná o znalosti, dovednosti a kompetence (způsobilosti), které jedinec (možná) má, nebo zda jedinec má oficiální potvrzení o tom, že dané způsobilosti prokázal u zkoušky. Samozřejmě je důležité, jak je zajištěna kvalita ověřování, tj. zda se danému certifikátu dá věřit. V tom hraje důležitou roli stát, protože ten by měl za kvalitu kvalifikací zařazených do rámce ručit, tj. pečlivě volit kritéria pro akreditace vzdělávacích institucí, případně pro autorizace osob udělujících osvědčení. Také musí stanovit mechanismy, které zajistí kvalitu provádění zkoušek a zabrání podvodům a korupci.

Zaměňování pojmů kvalifikace a kompetence (způsobilosti) se také projevuje v častém neporozumění konceptů uznávání kvalifikací a uznávání výsledků neformálního a informálního učení.

Uznávání kvalifikací znamená to, že kvalifikace (oficiální dokument), kterou jedinec získá v zahraničí, je uznána jako platná i v jiném státě, tj. uzná se její ekvivalence. To jsou například tzv. leaving certificates, tedy zkoušky na konci sekundárního vzdělávání (např. maturita, abitur, matura, baccalauréate atp.), které umožňují vstup na vysoké školy.

Uznávání (lépe potvrzování) výsledků neformálního a informálního učení, tedy znalostí, dovedností a kompetencí, ke kterým jedinec došel různými vzdělávacími cestami, se nazývá anglicky validation of learning outcomes, případně validation of non-formal and informal learning a znamená buď výčet potvrzených výsledků učení jedince, který mu poskytne instituce k tomu pověřená, nebo (častěji) znamená, že si může jedinec rovnou nechat své znalosti a dovednosti nechat certifikovat v podobě kvalifikace, pokud je schopen splnit všechny standardem (kurikulem) dané požadavky.

V některých zemích, jako např. ve Francii nebo Finsku, mají občané již mnoho let na potvrzení svých znalostí, dovedností a kompetencí právo. Při splnění všech daných požadavků mohou získat kvalifikace, které se neliší od osvědčení, diplomů a titulů získávaných ve formálním vzdělávání. Tyto kvalifikace však musí být zařazeny v jednotném národním rejstříku kvalifikací. Nevzniká tak situace, že kvalifikace získané uznáním neformálního vzdělávání a informálního učení mají jinou platnost a hodnotu ve vzdělávání a/nebo na trhu práce než kvalifikace získané ve formálním vzdělávání.

Ve většině zemí však občané dosud takové právo nemají. Ve snaze usnadnit občanům potvrzování výsledků učení bez ohledu na způsob jejich získání schválila v roce 2012 Rada EU doporučení o uznávání neformálního a informálního učení, ve kterém se státy zavazují do roku 2018 zavést takové mechanismy, které by uznávání (potvrzování) znalostí, dovedností a kompetencí svým občanům umožňovaly.

Také je dobré si povšimnout, že zatímco angličtina rozlišuje recognition (uznávání) a validation (potvrzování), české překlady většinou rozdíl nedělají, a to ani v oficiálních překladech, což opět přináší určité nebezpečí zkreslení či nepochopení zamýšleného obsahu.

Shrneme-li výše popsané, Národní rámec kvalifikací třídí kvalifikace (diplomy a certifikáty z různých oblastí vzdělávání) podle kritérií do úrovní, přičemž hlavní kritérium je úroveň očekávaných výsledků učení a nikoli, kolik let musí jedinec strávit ve vzdělávacím procesu. To má umožnit jedincům spravedlivé zhodnocení jejich znalostí, dovedností a kompetencí bez ohledu na způsob jejich získání a usnadnit jim tak další vzdělávací či profesní dráhu. V České republice zatím národní rámec kvalifikací nevznikl, na rozhodnutí o jeho vytvoření se ještě čeká.

Naproti tomu Národní soustava kvalifikací je již v ČR plně funkční a umožňuje jedinci, který získal profesní dovednosti a kompetence např. v praxi, aby si je mohl nechat potvrdit u zkoušky. Pokud splní všechny požadavky stanovené ve standardu příslušné profesní kvalifikace, získá osvědčení. To také může získat jedinec po absolvování některých rekvalifikačních kurzů, pokud úspěšně složí zkoušku. Osvědčení je celostátně platné a uznávané, nicméně se nerovná např. diplomu z vysoké školy, i když na nižších úrovních je možné skládání profesních kvalifikací do úplné profesní kvalifikace a lze tak dosáhnout ekvivalence s dokladem z formálního odborného vzdělávání.

Při přejímání zahraničních inspirací, nástrojů, konceptů a podnětů je vždy důležité mít jasno, za jakým účelem je chceme v českých podmínkách zavést, a pokusit se domyslet možné souvislosti a následky. To předpokládá co nejširší diskusi všech, jichž se inovace týká či bude týkat, a to zejména na začátku procesu.

Autorka: Milada Stalker

Původní zdroj: https://koopolis.cz/sekce/revue-dv/533-ramec-kvali...


ZAUJAL VÁS TENTO ČLÁNEK? Nastavte si AGENTA pro hlídání podobných informací! Nebo se podívejte, jaké kurzy nabízí portál Edumenu.cz v oblastiLidských zdrojů a personalistiky nebo třeba Managementu.